Partu zájemců šikovný sportovec mohl dát dohromady celkem snadno. Ale kde trénovat, kde hrát? Tehdy atleti neběhali a neskákali v krytých halách, volejbalisté své tréninky i zápasy museli stihnout od jara do podzimu a podobně další sporty. Takže se tenkrát ve sportovní terminologii sporty nedělily jen na mužské a ženské, nebo individuální a kolektivní, ale v neposlední řadě na letní a zimní. Ony totiž tehdy žádné haly v Jablonci nebyly.

(Podle dostupných podkladů edituje G. Vrbický)

Po útlumu, který nastal z různých důvodů na sklonku padesátých let a vedl k tomu, že jablonecký basketbal několik let nebyl účastníkem žádných mužských ani ženských soutěží, došlo na počátku let šedesátých k mírné renesanci. Opět se objevilo několik nadšenců, převážně sportovců z jiných, zejména letních sportovních odvětví, či studentů místních středních škol, na kterých působilo pár tělocvikářů, basketbalu nakloněných, a podařilo se pod hlavičkou čerstvě vzniklé TJ Jiskra Bižuterie jablonecký basketbal vyvést z dočasné letargie.
Znovu je třeba zdůraznit, že jabloneckému sportu vévodila v té době především atletika, z kolektivních sportů byl chloubou Jablonce jak mužský, tak i ženský volejbal, který rozhodně v tehdejší 1. celostátní lize nepatřil k „otloukánkům“. Podobně úspěšní byli i mšenští lyžaři, a dokonce i kanoisté. Na výkonnostní špici se pravidelně pohybovali i jablonečtí judisté a boxeři. Poněkud dost za nimi se krčily ostatní sporty a docela na chvostu právě košíková. „Košíková“ proto, že (podobně jako „odbíjená“ a některé další) v oněch dobách se v lidově-demokratickém Československu nehodilo užívat klasických mezinárodních názvů basketball, či volleyball. Vše, co zavánělo připomínkou existence západního imperialistického tábora, bylo totiž nekompromisně potlačováno.

Ale vraťme se k našemu basketu, který, jak bylo řečeno výše, prožíval tehdy jakési vzkříšení. Ovšem takové „kříšení“ jakéhokoliv sportu nebylo úplně jednoduché. Partu zájemců šikovný zakladatel mohl dát dohromady celkem snadno. Ale kde trénovat, kde hrát? Tehdy atleti neběhali a neskákali v krytých halách, volejbalisté své tréninky i zápasy museli stihnout od jara do podzimu a podobně další sporty. Takže se tenkrát ve sportovní terminologii sporty nedělily jen na mužské a ženské, nebo individuální a kolektivní, ale v neposlední řadě na letní a zimní. Ony totiž tehdy žádné haly v Jablonci nebyly.

Hlavním centrem sálových sportů byla Sokolovna s velkým a malým sálem, v němž se ovšem žádný sálový sport hrát nedal. Ne každá škola měla tehdy vlastní tělocvičnu. A když ano, tak mnohdy tak malou, že s míčem by si do ní troufl málokdo, pokud by ho tam pan školník vůbec pustil. Ale zkusme počítat: “Žlutá“ a „Zelená“ škola měly dohromady jednu, tehdy docela novou a slušně velkou tělocvičnu - i ti nejmladší ji donedávna vídávali u Jabloně nedaleko tržnice. Škola na Šumavě se pyšnila tělocvičničkou tak 12x6 metrů a přístavba nového traktu a tělocvičny byla naprostou utopií – sídliště Šumava ještě v první polovině šedesátých letech neexistovalo. A gymnázium u Balvanu – to byla kuriosita! Tělocvična nejen malá, ale dokonce se sloupem uprostřed! Škola na „Žižkáči“ se v té době dostavovala a tělocvična byla až úplně posledním dárkem stavbařů. Mšenská stará škola snad ani tělocvičnu neměla.
Nezapomínejme, že dnešní Arbesovka, ani trochu starší Mozartova ještě nestály - Mšenské sídliště se teprve rodilo v hlavách městských urbanistů a architektů. Vrkoslavice a Kokonín byly tehdy tak nějak daleko a tělocvičny rovněž malé. Slušnou tělocvičnou se pyšnila průmyslovka – stála v Jabloneckých Pasekách pár kroků od dnešního kruhového objezdu, ale měla poměrně nízký strop, takže pro basket a volejbal příliš vhodná nebyla. A v pasecké Sokolovně, kde byl jeden z nejlepších sálů, nebyli sportu příliš nakloněni. Chodili tam sice cvičit žáci dnes už neexistující mšenské základní školy, ale sál sloužil hlavně jako kulturní stánek pro přednášky, schůze a taneční zábavy. Ba ani ZŠ v ulici 5. května, či ZŠ Pivovarská, vhodné prostory pro míčové sporty nemohly nabídnout, což v nich vlastně trvá dodnes. Zkrátka – nebylo lehké najít prostor pro tréninky.

Na závěr jen opravdu stručnou zmínku o další nezbytnosti – o míčích. Doznívala éra kožených balonů s pryžovou duší a elegantním šněrováním a nových moderních „gumáků“ bylo poskrovnu, mohly si je dovolit jen špičkové oddíly. Zatímco dnes se malé žákyňky diví, že na tréninku nedostane každá „svůj“ míč, tehdy se celý trénink odbýval zpravidla s jedním, v lepším případě dvěma míči. A trénink sám, právě z důvodu nedostatku míčů, spočíval především ve hře pět na pět, aby si každý účastník co nejčastěji sáhl na balon.

(Pokračování příště)